Rozhovor s Adélou Slachovou

Adéla je vedoucí pedagog dětského klubu Janíček, waldorfské školky, která sídlí v srdci Tábora. S velkým nasazením vedla naše děti od 3 let až do vstupu do školy a její práce se stále rozvíjí. O Janíčku mluví vždy ráda a s jiskrou v oku.... Zvu vás k setkání s ní v následujících řádcích.

Nejprve jsem zvědavá, jak se to stalo, že ses dostala k waldorfské pedagogice a zároveň si řekla, že budeš učit ve školce? Jak to k tobě přišlo?

Vlastně to začalo tak, že jsem svou nejstarší dceru dala do waldorfské školky na Žižkově v Praze a tam jsem poznala širší společenství rodičů a učitelů. Postupně jsem pronikala do dění školky, zapojovala se do slavností, pořádání jarmarků a chvíli jsem vařila i v kuchyni. Abych víc pronikla do toho, co za tím vším stálo, začala jsem navštěvovat waldorfský seminář a pomalu pronikat do antroposofie. Teď už je to čtrnáct let od mého prvního vykročení. Do Tábora jsme se přestěhovali, když měla dcera jít do první třídy a zjistila jsem, že tady nic takového není, kam bych chtěla dát své děti. V té době se narodil náš první syn a já přemýšlela, co tady budu dělat. Byl to těžký začátek. Cizí město a nikoho jsem neznala. Tedy kromě mého muže, což je dobrý základ. Napadlo mě, že když já sama nepřijdu s prvotním impulsem, tak nic nevznikne, a já měla v sobě velmi konkrétní představu. Začala jsem dělat pravidelné setkávání s maminkami v Radosti a asi po 2 letech jsem oslovila Valérii s Denisou, že založíme o.p.s., a tak vznikl Janíček.

Adélo, jak je to vlastně už dlouho, co Janíček vznikl? A jak ho dnes vidíš po letech.

Je to už 5 let a leccos už se usadilo. Nemusíme již tolik bojovat a obhajovat to, co děláme a proč. Lidé vidí, že to funguje, a nejlepší reklama je od spokojených rodičů. Lidé přicházejí a už nastává ten čas naplněné kapacity. Podobný proces zažily myslím i jiné waldorfské školy či školky, kdy je ze začátku 6 dětí a po pár letech převis a děti se vybírají.

Děti, co tenkrát v Janíčku začínaly, jsou dnes jak staré?

Úplně nejstarší je dnes ve čtvrté, ta největší vlna těch, co s námi začínaly, jsou dnes ve druhé.

Nejstarší Janíčkovské dítko je tvůj syn Jenda. Jak on na školku vzpomíná?

No, moc hezky a v podstatě mi pořád říká, že chce do waldorfské školy. On to bohužel nestihl, protože v Ratibořských Horách je teprve druhá třída, ale už teď plánuje, že půjde na waldorfské lyceum. Myslím, že je to tím, že vnímá, že to tam probíhá jinak. Mladší brácha je ve waldorfské škole a sestra na lyceu. Vnímá, že se tam učí tak, jak by on potřeboval, ne tolik zvenku, ale více umělecky a s větším porozuměním pro individualitu každého dítěte.

Jaké jsou rodiny, které přicházejí do Janíčka? Co očekávají od školky?

Zdá se mi, že k nám přicházejí rodiny, které žijí jakýsi zdravější způsob života, zároveň nechtějí děti vychovávat direktivně a tlakem zvenku a přejí si je formovat spíše zevnitř. Také si myslím, že je pro ně důležité příjemné pohádkové prostředí Janíčku, které je pro děti bezpečné. Mnohdy přicházejí i rodiny, které hledají záchytný bod, nějakou pomoc, a i proto se u nás utváří zázemí pro léčebné terapie. Toho lidé čím dál tím víc využívají.

Janíček je školka pro děti od 3 do 6 let, které spolu tráví čas společně ve smíšené třídě. Jak ty vnímáš specifika téhle třídy? Má své výhody i nevýhody?

Taková třída je v něčem náročná pro pedagoga, i tím, že dnes přicházejí děti v něčem odlišné než před 5 lety. Jsou rychlejší a je těžké udržet jejich pozornost a usadit je do klidu. To myslím, že je výzva pro pedagogy všech školek. Může to být technologiemi, které mají někdy k dispozici někdy už od útlého věku, jejich pozornost se pak dost tříští. Vychovatel také musí dobře propojit pohádkový svět pro nejmenší s tím, aby i větší děti v něm nacházely výzvy a zaujetí. Mají neustále na mysli potřeby široké škály dětí.

Smíšená třída má ale své výhody. Například v tom, že děti vnímají, že nikdo není horší jen proto, že je menší a něčemu nerozumí nebo neumí. Větší děti se přirozeně učí pomáhat. Například v šatně běžně pomáhají předškoláci obléknout menší děti. Cítí se tak užiteční, že něco udělali pro druhého. Zároveň se tím budují vztahy mezi většími a menšími. Také se ale snažíme, aby nejstarší děti v tomto královském roce měly výsostná práva jenom pro ně. Například připravují kroužek na divadlo, kde, aniž by to věděly, trénují počítání přes deset, když počítají, kolik je třeba židliček. Zapalují i sfoukávají svíčku, mohou vymýšlet hesla, která otevírají dveře, když jdeme ven. Mají ale také své povinnosti, třeba poklidit po práci, připravit talířky na svačinu pro ty menší děti, nalévají pití pro ostatní.

Janíček i waldorfská škola stojí silně na vnímání tradic. V čem je to pro děti dobré?

Díky tradicím děti přirozeně vnímají běh roku tak, jako to měli lidé dřív, takže věděli, kdy je dobré zasít, sklidit i zorat. Z tohoto přirozeného vnímání jsou děti dnes vytrženy někdy i tím, že nemají ani kousek zahrady, nevědí, že vajíčko snáší slepice, cibule roste pod zemí a chleba je ze semletého obilí. Slavnosti já vidím jako náhrdelník se světelných korálků a děti jdou od jednoho k druhému a přesně vědí, co následuje a v jaké je to roční době, přestože zatím neznají měsíce. Vědí, že po Třech králích budou Hromnice, pak bude Masopust, pak Morena a za chvilku už je zima pryč. Mají to zažité i díky tomu, že slavnosti jsou jakýmsi vyvrcholením celého integrovaného bloku, takže téma i jeho náladu uchopujeme z více stran. Pedagog musí dobře nacítit, co se děje venku v přírodě, musí se učit pozorovat a pak to dobře přenést do výuky.

Když přijde někdo poprvé do Janíčka určitě ho zaujme, že všechny hračky jsou z přírodních materiálů. Proč? Jsou rodiče překvapení?

Myslím, že ne, mnoho z nich přichází i kvůli tomu. Díky přírodním hračkám mohou mít děti ve školce při hře přímý smyslový zážitek, mohou z materiálu čerpat. Původní materiály jako dřevo, vlna, hedvábí děti prohřívá. A možná překvapivě si děti nejvíc hrají s obyčejnými obarvenými šátky. Udělají z nich cokoli, piráty, princeznu. Na takhle jednoduchých hračkách si mohou procvičovat fantazii.

Janíček také stojí na pořádném pohybu venku. V čem je to kouzlo být venku i se zamazat či vylézt na strom?

Vnímám, že našim dětem dělá dobře, když mohou běhat. Dovolujeme jim běhat na vycházkách a máme domluvená místa, kde musí počkat. Někdy když je ve školce vidím, jak potřebují pohyb, jdeme ven i dřív a vyšlápneme do Klokot a chodíme a běháme i dvě hodiny a pak je vidět, že jsou spokojené. Dětem dovolujeme se ušpinit, s tím jsou rodiče srozuměni, když přicházejí, Chodíme ven za každého počasí, a to mimo zimu i odpoledne, takže i 2x denně. Děti mohou skákat do louže, sahat do bláta, válet se po trávě nebo lézt na stromy. Máme také naši zahrádku, kde mohou děti zažít rytmus roku v praxi. Vyséváme obilí, sázíme česnek, dýně, rajčata, chodíme pravidelně zalévat a plít a pak si jídlo společně sklidíme. Na podzim vaříme posilující polévku, sušíme bylinky, vaříme povidla, nebo vyrábíme trnkový sirup. Děti tak mohou poznat, kde potraviny rostou a co vše se pro to musí udělat.

V čem si ty ještě myslíš, že je pro dnešní děti Janíček, coby waldorfská školka, přínosná?

Myslím, že to úplně nejdůležitější je, že dítě má možnost se vyvíjet rovnoměrně, a to jak v oblasti myšlení, cítění i vůle. Pedagog u nás neustále sleduje všechny tyto složky a není to jenom o tom připravit dítě na školu, aby splňovalo požadavky RVP, ale sledujeme také to, jestli dítě umí pomoci, jestli umí poděkovat, jestli se umí rozdělit. Je důležité, aby umělo ve hře být dominantní, ale i se podřídit nějakým rolím. Oblast vůle trénujeme v práci na pokračování a tam je krásně vidět, jestli má dítě výdrž dokončovat práci. Předškolákům se věnujeme i v oblasti intelektu, ale až v druhé půlce roku, protože tam je pak obrovsky vidět rozvoj, ale když by se tlačilo jenom na intelekt, je potom velmi často vidět, že dítě pokulhává například v sociální sféře.

Jak tedy podle tebe vypadá předškolák, který je zralý dobře vstoupit do školy?

Na to se nedá jednoduše odpovědět, nedá se shrnout, jak by to mělo být, protože každé dítě je úplně jiné. Někdo je velmi vyspělý v sociální oblasti a třeba vůbec neumí kreslit, nebo má velmi vyvinutý intelekt, ale neumí prohrávat. Nikdo neodchází ze školky perfektně připraven pro školu, každý tam má něco, co se dolaďuje klidně až do puberty nebo i dál. Kdybych se měla pokusit říct obecně, jak by mělo zralé dítě vypadat, určitě by mělo mít emoční rovnováhu a zvládnout například, když se mu někdo posmívá a zároveň zvládnout nedělat naschvály druhým. Dokázat říci co potřebuje, dát také ostatním dětem hranice, když mu něco není příjemné. Vyjádřit se slovy, a ne jít hned do konfliktu. Zároveň by dítě mělo dokázat dokončovat práci, a když mu nejde, tak to nevzdávat. V oblasti intelektu určitě základní přehled v pojmech, uvědomění si svého životního prostoru, předmatematické představy a podobně. Na co by se nemělo zapomínat, je, zda se již započala výměna zubů. Na to každý předškolák s netrpělivostí a napětím čeká.

K tomu mě napadá, že ty sama seš rodič v naší waldorfské škole. Ta škola se nějak rodí, roste a rozvíjí. Co ty jako rodič už dnes vidíš, že se té škole daří?

To, co se daří, můžu hlavně vidět na svém synovi, který je spíš introvert a chvíli mu trvá, než se rozkouká a než něco nějak uchopí, tak Tonda je úplně nadšený. Doma nám pořád říká básničky v angličtině, v němčině, vysvětluje římské číslice, sám si hledá písmenka, čte si. Tam já vidím tu obrovskou motivaci žáka zevnitř. Naše děti nejsou zahlceny během půl roku třemi typy písma a oproti mým známým, kteří někdy mají dítě už v pololetí znechucené na klasické škole i třeba z důvodu známkování nebo domácích úkolů, to u nás ve škole vnímám naopak. Jde se po kouskách, ale děti jsou nadšené. Teď začaly plést, dostaly flétnu, učí se hrát a tím, jak se to stupňuje pomalu a naslouchá se tempu dítěte, tak ono samo má pořád chuť objevovat a učit se nové věci.

Jo, to vnímám stejně. Někdy si říkám, že mám dvě děti ve škole a odpoledne o tom vůbec nevím. Máme čas na společné aktivity i hru a nemusíme se honit kolem úkolů.

U nás taky tak. Tonda si hraje odpoledne s bráchama, bruslí na rybníčku, chodí na výpravy, jezdí na kole, nebo něco společně s prkny a hřebíky kutí na dvoře. Vůbec není školou zatížený. A ráno se do ní těší. A co teda ještě hodně oceňuji, je to, že se neznámkuje. To naštěstí potkalo všechny mé děti.

Adél, moc ti děkuji za tvůj čas a přeji mnoho radosti do dalších dní.

Ptala se: Petra Bradová